Je to legendární vrch opředený záhadnými a tajemnými pověstmi o spícím vojsku. Uvnitř Blaníku jsou velké prostory s křišťálovými stěnami a v nich odpočívá král Václav se svými rytíři. O půlnoci se hora otevírá a svatý král vyjíždí cvičně ven s připraveným vojskem na osedlaných koních. Až bude v Čechách nejhůř a lidem se povede zle, tak vyrazí král Václav na bílém koni a svede s nepřáteli vítěznou bitvu. Nastane nový čas pro českou zemi a lidé budou šťastní. Z pohledu vojenské terminologie je tedy Blaník jednou z našich velkých vojenských základen. Zda se dají zjistit bližší informace na Ministerstvu obrany, v díle Aloise Jiráska nebo Járy Cimrmana musí posoudit každý sám.
My jsme tam byli v sobotu odpoledne, tudíž nemohu výše uvedené potvrdit, ale návštěvu tohoto místa mohu určitě doporučit. Nejprve jsme se zastavili v půvabné obci Louňovice pod Blaníkem a navštívili zdejší informační centrum (Zámek č.p. 1, Louňovice pod Blaníkem 257 06, tel. 317 862 022, otevřeno Úterý – Sobota, 9.00 – 12.00 a 12.30 – 15.30).
Při výstupu si lze vybrat ze dvou cest. Ta první je údajně hodně strmá a není asi vhodná pro netrénované lidi. My jsme popojeli z Louňovic na nedaleké parkoviště, a tudíž směr výstupu byl jasný. Navíc tato trasa je známější, jelikož vede okolo Veřejové skály, která dle podle pověsti ukrývá vchod do nitra hory. Absolvovali jsme středně náročný výstup krásným lesem. Zachovalé lesy přirozené skladby s převahou buku s četnými skalními výchozy jsou na Velkém Blaníku chráněny ve stejnojmenné přírodní rezervaci, která má plochu 84 ha a byla vyhlášena v roce 1992. CHKO Blaník je jednou z našich nejmenších chráněných krajinných oblastí.
Po příchodu na vrchol nás uvítala 32 metrů vysoká rozhledna postavená v roce 1940 Klubem českých turistů. Je dřevěné konstrukce a má tvar husitské hlásky. V době naší návštěvy platili dospělí 20 Kč a děti polovinu. Po vystoupání 107 dřevěných schodů jsme byli odměněni krásným kruhovým výhledem. Je vidět Středočeská pahorkatina, západní část Českomoravské vrchoviny a při dobré viditelnosti je možno na jihozápadě zahlédnout vrcholky Šumavy. Otevřeno je od dubna do září denně, kromě pondělí od 10 do 17 hodin, v období říjen až březen pouze soboty, neděle a státní svátky od 10 do 16 hodin. Uvnitř rozhledny je také malé občerstvení a prodejna suvenýrů.
Navíc jsou na vrcholu i pozůstatky keltského hradiště z doby okolo 5. století př. n.l. (možná plus mínus 100 let). Zbytky opevnění jsou na některých místech dobře viditelné i v současnosti. Kdyby byl dnes vrch nezalesněn jako v dané době, byl by zřetelnější obdélný půdorys původního hradiště, což je trochu neobvyklé. Většina hradišť totiž byla oválných. A tak je možné, že zde nestálo pouze obyčejné keltské sídlo, nýbrž se jednalo o keltskou svatyni. Avšak existence kultovního místa je zatím pouze v rovině spekulací. Jisté však je to, že Keltové jsou první etnikem, jehož výskyt je na našem území doložen a současně známe jeho jméno. Keltských kmenů bylo samozřejmě více, ale nejznámějším je kmen Bójů, který dal naší zemi název. Boiohaemum lze z latiny přeložit jako vlast Bójů. Je to tedy zajímavá představa, že na Blaníku byli kdysi lidé, kteří dali naší zemi jméno a uvnitř Blaníku jsou lidé, kteří jí někdy navrátí její původní kouzlo.
Během výletu jsme se snažili také hledat pramen, jenž by zapáchal. Měla by to být močůvka, která vytéká z maštalí uvnitř hory. Nic jsme však nevypátrali. Neviděli jsme ani usychání zdejších stromů nebo naopak zazelenání se uschlého dubu, což by stejně jako objevení se vody ve vyschlé studánce mělo být předzvěstí probouzení se spícího vojska.
Co však není problém najít, je Veřejová skála. Šel jsem se na ni podívat a za pár minut jsem se vrátil. Měl jsem tudíž štěstí. Jsou totiž známy případy, že se rytíř nebo děvečka v blízkosti této skály ztratili. V podzemí sice prožili pouze jeden den, ale venku zatím uplynul jeden rok nebo také celý život. Většinou se tak stane, když sem člověk zavítá o některém z keltských svátků, kdy se otevírají brány do neznámé říše, do jiného časoprostoru, kde je všechno jinak. Praví se totiž, že jádro staré pověstí o spícím vojsku s největší pravděpodobností pochází z keltských dob.
Po sestupu do sedla k parkovišti je možno vyjít i na druhý z vrcholů Blaníku. Ano, opravdu vrcholy jsou dva. Na tom, kde jsme nebyly, se nacházejí zbytky kaple sv. Máří Magdalény a jmenuje se „Malý Blaník“ (576 m.n.m.).
Pověsti
Počátky blanické pověsti se poprvé prokazatelně objevily v 15. století. Nejprve je Blaník zmiňován ve „Vidění pana Oldřicha z Rožmberka“, na konci tohoto století je již celé jádro blanické pověsti, tedy vojsko spící v hoře a rozhodující bitva na úpatí Blaníku, zaznamenáno ve spisu Mikuláše Vlásenického „Velmi hrozné a strašné předpovězení muže božího …“.
V následujících stoletích se blanická pověst stává součástí „Proroctví slepého mládence“ a „Proroctví Sibylina“. Zajímavým dokladem podoby blanické pověsti je protokol sepsaný roku 1734 rektorem benešovské piaristické koleje Šebestiánem z Častolovic s farářem Janem Antonínem Kraslem z Pravonína. Jsou v něm popsány halucinace, které měl pravonínský farář od května 1732 do dubna 1733, kdy slýchal v okolí Blaníku troubení, bubnování a vojenský hluk.
Současně v protokolu zaznamenal vzdělaný benešovský piarista i podobu blanické pověsti, jak byla rozšířena na přelomu 17. a 18. století.
Teprve na samém konci 18. století byla blanická pověst rozšířena o další podrobnosti, dosud anonymní blanické vojsko získalo své jmenovité vůdce. Poprvé se tak stalo v roce 1798, kdy Josef Schiffner ve svém německy psaném spisku věnovaném pověsti uvedl na scénu nehistorického Zdeňka Zásmuckého, který vstoupí do hory, v níž spí vojsko pod velením Meinharda.
O rok později vydal český překlad Schiffnerova zpracování pověsti Václav Matěj Kramerius. V 19. století se objevují v různých podobách pověsti další postavy, ať už nehistorické, jako Isidor či Stojmír, nebo historické, jako Oldřich Sezima z Rožmberka. V rámci vzedmutí českého nacionálního cítění 19. století bylo blanické vojsko často spojováno s husitskými tradicemi.
Blanickou pověst v podobě jak ji známe dnes, v níž blanické vojsko pod velením sv. Václava vyjede z hory na pomoc ohrožené české zemi, uvedl do širokého povědomí spisovatel Alois Jirásek ve svých Starých pověstech českých, které vydal v roce 1894.
Až se tak stane, budou vidět znamení – uschnou vrcholky stromů v blanickém lese, na temeni hory se zazelená suchý dub a pramen u skály se rozvodní a vyvalí se z koryta. V tuto chvíle se Blaník otevře a sv. Václav vyjede v plné zbroji na bílém koni.
S blanickou pověstí je neodmyslitelně spjata tzv. Veřejová skála, kde se nalézá bájný vchod do nitra hory. Na skále jsou dodnes patrny zbytky opevnění a v její blízkosti byl roku 1888 nalezen meč z přelomu 14. a 15. století. Podle jedné z hypotéz zdejší opevnění sloužilo k ochraně dolů u Blaníku. Veřejovou skálu můžete spatřit nedaleko od cesty, na které stojíte, po dalších asi 400 metrech (je vyznačena směrovkou).
Vypráví se pověst o dívce, která u Blaníka kosila trávu, přišel k ní rytíř a vybídl ji, aby s ním šla poklidit do hory. Dívka se nebála a šla. Když vešla do skály, uviděla klenuté síně a mohutné sloupy. U stěn a žlabů stály nehnutě koně. Dívka začala uklízet a práce jí šla od ruky.
Poté odešla stejně jako přišla a když došla domů, ptali se jí, kde byla tak dlouho. Odpověděla, že přišla stejně jako jindy. Divila se, když jí řekli, že uplynul rok, co byla pryč. Pověděla jim, kde se ocitla a bylo jim jasné, proč jí ta doba tak utekla, v hoře totiž jeden den trvá celý rok. Do třetího dne však byla dívka nebožkou.
Tak jako si neznámý rytíř pozval dívku na úklid, pozval si i kováře z Louňovic pod Blaníkem. Kovář okoval všechny koně a chystal se domů. Jak výslužku dostal plný pytel smetí. Pytel měl rozbalit až doma, ale nedočkavý kováč ho rozbalil už u skály a když viděl pouze smetí vysypal ho a chvátal domů. Doma zjistil, že rodina ho už rok oplakává, nikdo nevěděl, co se s ním stalo. Všem vyprávěl, co se mu přihodilo. Poté se podíval do pytle a našel tam tři zlaťáky, ihned běžel zpět, ale zbytečně, našel pouze smetí.
Méně známou je pověst s názvem Blanický rytíř. Příběh vypráví o polesném Borešovi a jeho sestře Anně. Jedné noci, když zrovna venku řádila vichřice, se ozvalo zaťukání na jejich okno. Když otevřeli, zjistili, že venku stojí polomrtvá cikánka s dítětem na zádech.
Polesný s Annou se o ně postarali, bohužel cikánka do rána zemřela. Boreš se proto rozhodl, že se o holčičku jménem Beba (Barbora) postarají. Beba rostla do krásy, byla šikovná a bohabojná.
Beba chodila pást krávu k potoku nedaleko Blaníka. Jednoho dne, když zase pásla krávu se u ní zjevil rytíř a pořádal ji o trochu jídla. Beba se s ní rozdělila o chléb. Rytíř chtěl nakrmit i svého koně, ale ten nechtěl žrát. Dal tedy žrádlo Bebě s tím, že to co je uvnitř by se jí mohlo hodit. Když přišla domů, vyprávěla Borešovi a Anně, co se jí přihodilo a když otevřeli pytel s krmením, byl plný zlatých plíšků. Polesný řekl Bebě, že to byl určitě jeden v blanických rytířů.
Beba dospěla v krásnou dívku a každý mládenec se za ní otočil. Jeden z mládenců se o Bebu zajímal více, byl to Bedřich. A jí to těšilo. Jednou se Bebě zdál sen, zjevil se jí rytíř a před Bedřichem ji varoval.
Daroval jí prsten, který donutí nositele říkat pravdu. Dala ho Bedřichovi a zeptala se ho, jaké má úmysly. Bedřich si ho navlékl a přiznal se, že ji chtěl připravit o peníze a za to byl vykázán z kraje. Poté se Beba o mládence vůbec nezajímala. Za delší dobu se Beba vydala s Annou do Vlašimi na trh, kde ji oslovil hezký mladík.
Byl to Václav, syn mlynáře ze Smilkova, který byl starý známý polesného a Anny a popřál jí dobré pořízení. Nedlouho poté přišel mlynář do hájenky a dlouho rozmlouval s Borešem. Po jeho odchodu oznámil Boreš Bebě, že z ní bude nevěsta. Václav musel projít zkouškou s prstenem, ale prošel, protože měl s Bebou čisté úmysly. Do čtrnácti dnů byla svatba, na které se objevil i rytíř. Beba před ním poklekla, aby mu poděkovala za své štěstí a on jí požehnal.
Zajímavosti
Prvním významným zásahem do přírodního stavu lesů bylo pravěké osídlení zdejšího kraje. Asi před 2 400 lety bylo vybudováno na Velkém Blaníku halštatsko-laténské hradiště. Lesy na Velkém Blaníku byly částečně smýceny pro stavební dříví a z obranných důvodů.
Středověká kolonizace kraje je spjata se vznikem kláštera premonstrátek v Louňovicích pod Blaníkem v polovině 12. století. Postupně byly zakládány v okolí Velkého Blaníku další vsi a osady, což dokládají dochované románské památky v Načeradci, Pravoníně, Kondraci či Libouni. Rozvoj sídel a řemesel vyžadoval mnoho palivového dříví, dřevo z lesa bylo těženo výběrem potřebných stromů, druhová skladba se v podstatě nezměnila.
Dodnes nezodpovězenou otázkou zůstává existence středověkého hradu na Blaníku, který je doložen k roku 1402 ve Starých letopisech českých, o dva roky později v synodální řeči arcibiskupa Zajíce z Hasenburka, v roce 1420 v husitské kronice Vavřince z Březové a ještě v roce 1548 je zanesen v první, tzv. Klaudyánově mapě Čech, ovšem zatím se nepodařilo lokalizovat žádné jeho hmotné pozůstatky.
Jak tedy blanický hrad vypadal a kde přesně stál, nevíme. Lze se domnívat, že byl z valné části dřevěný a stál pravděpodobně na vrcholku Velkého Blaníku, kde využil pozůstatků původního halštatskolaténského opevnění. Tomu by nasvědčovaly archeologické nálezy na temeni Velkého Blaníku datované do počátku 15. století. Po vypálení louňovického kláštera v r. 1420 se hospodářský rozmach kraje pozastavil.
Podblanická krajina je krásná, ale půda byla méně úrodná a průmysl tu před sto lety žádný nebyl. Tehdejší přísloví říkalo: „Odkud je vidět Blaník, tam všude je bída“. Lidé se odkud stěhovali.
V roce 1914 nechal původní rozhlednu upravit pražský arcibiskup Lev Skrbenský z Hříště. Jednalo se o 20 metrů vysokou dřevěnou věž bez vnějšího pláště, na kterou se vystupovalo pomocí schodiště. Rozhledna postupně chátrala a v polovině třicátých let 20. století byla v tak špatném stavu, že výstup na ni byl již pouze na vlastní nebezpečí.
V roce 1936 neodolala náporu větru a zřítila se. Stavba nové rozhledny byla připravována Klubem českých turistů od roku 1939. Její návrh vypracoval ing. arch. Alexander Hanuš. Podle jeho plánů byla rozhledna dostavěna až po vypuknutí války v roce 1941. Z rozhodnutí ministerstva obchodu ale bylo upuštěno od výstavby architektem původně zamýšlené zvonice nad vchodem. Blanická rozhledna tak získala podobu, kterou má dodnes. Více informací zde.
Východní skalní hřeben, který začíná pod rozhlednou, je zakončen zvláštní prohlubní s vodou. Říká se jí „Svatováclavská studánka“ a prý ji vyrazil kopytem kůň sv. Václava při přeskoku z Malého Blaníka na Velký. Ve skutečnosti to jsou vymleté tzv. „obří hrnce“.
Již od poloviny 19. století byl cílem shromáždění a slavností českých vlastenců. Jejich vyvrcholením bylo táborové hnutí v šedesátých letech 19. století, kdy byly na Velkém Blaníku pořádány v roce 1868 dva tábory lidu za účasti několika tisíc lidí.
Jednou z nejvýznamnějších manifestací českého národního hnutí v 19. století byla slavnost položení základního kamene Národního divadla 16. května 1868. Do jeho základů byly umístěny kameny z památných míst Čech a Moravy.
Kámen z Velkého Blaníku byl 12. května se slavnostním průvodem tvořeným banderiem 24 jezdců v krojích a osobnostmi z regionu vypraven z Louňovic pod Blaníkem do Prahy, kde byl během slavností zasazen do základové zdi Národního divadla.
Blanický námět použili ve svých dílech četní přední umělci té doby, za všechny jmenujme alespoň Smetanu, Fibicha, Zeyera, Klicperu, Sládka, Vrchlického, Mařáka a mnohé další.
Mnoho lidí z Podblanicka chodí každoročně na Velký Blaník na Silvestra nebo na Nový rok 1. ledna. Je to příjemný místní zvyk, který dodržuje mnoho lidí.
O této bájné hoře existuje i divadelní hra Blaník autorů Zdeňka Svěráka, Ladislava Smoljaka a Járy Cimrmana. Více informací zde.
Výlet na Blaník
Vítejte v Kraji blanických rytířů neboli v Podblanicku. Podblanicko je místem oplývajícím přírodními krásami a bohatou minulostí. V jeho srdci se tyčí zalesněné dvojvrší Velkého a Malého Blaníku, které dalo celému kraji jméno. Na vrcholu Velkého Blaníku stojí rozhledna z konce 19. století a na Malém Blaníku se nachází romantická zřícenina poutní barokní kaple sv. Maří Magdalény.
Čeká tu na Vás buď kratší naučná interaktivní stezka „S rytířem na Blaník“. A nebo delší výlet „S rytířem na Blaník a okolní krajinou“.
Pro cyklisty je také připravena již tradiční akce s názvem „Blanický cyklorytíř“, která obvykle probíhá třetí květnovou sobotu a zahajuje cyklistickou sezónu. Také zde najdete cyklotrasu dlouhou 32 km s názvem „Po stopách blanických rytířů“.
Pro příznivce geocachingu je připravena série Kamenné poklady, kde poznáte zajímavé geologické lokality geoparku Kraj blanických rytířů.
Turistické trasy
červená (směrem z Louňovic pod Blaníkem )
červená (směrem z Kondrace )
zelená (směrem z Načeradce )