Zámek ve Vlašimi stojí nad řekou Blanicí, na místě starého středověkého hradu. První zmínka o Vlašimi je z roku 1318, kdy je zde připomínán Hynek z Vlašimi, který patřil k rodu Vlastislaviců. Asi od roku 1363 zde sídlí královský purkrabí na Svojanově, Michálek z Vlašimi. Tento rod neměl nic společného s předchozími pány z Vlašimi a také se od roku 1368, kdy Pavel z Vlašimi koupil hrad Jenštejn začali nazývat z Jenštejna. Roku 1414 prodává Jan z Jenštejna zdejší panství Jankovi z Chotěmic, jenž byl předním hejtmanem vratislavským a svidnickým. Roku 1415 připojil svůj podpis pod stížnost českých pánů proti upálení Jana Husa. V období husitských bouří ale patří rozhodné odpůrce nových pořádků a jako stoupenec císaře Zikmunda stál po jeho boku. Proto také husité oblehli jeho panství, mezi nimi i Vlašim. Vlašimský hrad byl husity dobit roku 1424. Hejtmanem husitských vojsk byl příbuzný Janka z Chotěmic, Tůma z Chotěmic. Tůma se však postupem času přiklonil na stranu Zikmunda Lucemburského a roku 1436 jej na sněmu v Jihlavě přijal za českého krále. Tou dobou už byl pánem ve Vlašimi opět Janek z Chotěmic, protože roku 1442 prodává panství Mikuláši Trčkovi z Lípy. Mikuláš byl hejtmanem čáslavského kraje a smírčím soudcem. Mikulášův syn, také Mikuláš, byl věrným přívržencem Jiřího z Poděbrad, pomáhal mu vojensky proti zelenohorské jednotě a účastnil se obléhání Šternberka. Trčkům Vlašim patří až do roku 1546, kdy bratři Burian a Ferdinand Trčkové prodávají panství Markvartovi Stranovskému ze Sovojovic. Ten jej ale již roku 1550 prodává Gabrielovi Klenovskému ze Ptení. Po jeho smrti roku 1563 dědí panství starší syn Aleš. Mladší syn Jan dostává svou polovinu dědictví až roku 1578. Aleš svou polovici panství tak zadlužil, že ji roku 1578 kupuje jeho manželka Johanka z Kralovic, od níž ji pak kupuje její bratr Vilém Ostrovec z Kralovic, místopísař a královský rada . Vilém o rok později kupuje i druhou polovinu panství od Jana Klenovského ze Ptení. Vilém umírá roku 1592 a Vlašim přebírá roku 1595 jeho nejstarší syn Jan.
V období stavovského povstání se aktivně angažoval na straně stavů a po porážce na Bílé hoře je odsouzen k trestu smrti. Ten mu byl změněn na doživotní žalář a veškerý jeho majetek byl zkonfiskován. Z vězení byl propuštěn již roku 1623. Z té doby se dochovala zmínka z konfiskačního protokolu, kde se již hovoří o vlašimském sídle jako o nedostavěném zámku. Nicméně zámek kupuje roku 1622 Bedřich z Talmberka. Na svém panství prováděl tvrdou protireformační politiku a tak se v roce 1627 strhla na jeho panství vzpoura.
Vzbouřenci tehdy vypálili jeho sídla Vlašim a Domašín. Po Bedřichovi z Talmberka vše přebírá jeho syn Jan Arnošt a pak Arnoštův bratr František Vilém. Talmberkům patří panství až do roku 1665, kdy je Jan František Krištof prodává Boženě Kavkové z Říčan, kněžně z Porcie. Po ní dědí její dcera Františka, provdaná za Helmharta Kryštofa z Weissenwolfu. V roce 1715 přechází panství na pány z Trautsonu a roku 1744 na Auersperky, když se Marie Josefa z Trautsonu provdala za Karla Josefa z Auersperku. V té době došlo na vlašimském zámku k největší stavebním změnám. Bylo přistaveno jižní křídlo zámku, ve věži byla roku 1771 zřízena kaple, byla zbořena hradební zeď a příkopy zasypány. V majetku Tohoto rodu zůstává vlašimské panství až do roku 1945.
Zbouráním hradeb a zasypáním příkopů vzniká velký prostor kolem zámku, na které koncem 80. let 18. století začíná vznikat rozsáhlý anglický park. Bylo zde vysázeno mnoho alejí podél mnoha vycházkových cest, postaveno mnoho romantických staveb / čínský pavilón, starý hrad, Amorův chrám /. Pro alejové výsadby byly používány zejména duby a pyramidální topoly. Exponovaná místa byla osázena bohatými květinovými výsadbami. Roku 1846, to už za Karla Viléma z Auersperka byla vybudována nová vstupní brána v pseudogotickém slohu, s ozdobnými věžičkami.
Stručná historie majitelů panství
z Vlašimi – od roku 1368 z Jenštejna
Předkem pánů z Jenštejna byl Pavel z Vlašimi, který roku 1368 kupuje hrad Jenštejn. Pavel, který se pak začal psát z Jenštejna, byl písařem královské komory. Jeho syn Jan z Jenštejna byl od mládí připravován na duchovní kariéru. Studoval teologii v Bologni a Padově. Roku 1373 se vrací do Prahy. Roku 1375 je jmenován míšeňským biskupem, roku 1379 pražským arcibiskupem a v témže roce je jmenován Václavem IV. nejvyšším zemským kancléřem. Po roce 1380 začal prosazovat asketický život, kterým by se měla česká společnost řídit. Prosazováním táto myšlenky však narazil u krále Václava. Jejich spor, jako představitelů duchovní a světské moci se natolik vyhrotil, že jej nakonec řešil až papež Bonifác IX. v Římě. Ten se v tomto sporu pragmaticky přiklonil k Václavovi a tak byl Jan nucen roku 1396 abdikovat na úřad pražského arcibiskupa. Roku 1397 je v Římě jmenován alexandrijským patriarchou a roku 1400 umírá v klášteře svaté Praxedy v Římě. Jeho smrtí vymírá i celý rod pánů z Jenštejna.
Trčkové z Lípy
První písemné zmínky o této vladycké rodině, sídlící ve východních Čechách, se začínají objevovat počátkem až v 15. století. Během 15. a 16. století se rod rozrostl a některé jeho odnože v době husitství výrazně zbohatly. Roku 1562 jsou Trčkové povýšeni do panského stavu. Na počátku 17. století patří Trčkové k nejbohatším rodům v Českém království. Stavovského povstání se Trčkové aktivně nepodíleli a tak výrazně rozšiřují majetek v pobělohorských konfiskacích. V té době existovala již jen tato odnož Trčků z Lípy, jejímž představitelem byl Jan Rudolf Trčka a jeho žena Marie Magdaléna, rozená z Lobkovic, která podle dobových správ fakticky držela rodinnou pokladnu. Marie Magdalena nakupovala konfiskovaný majetek takovým tempem, že se ji v této činnosti vyrovnal jen Albrecht z Valdštejna. Syn Magdaleny a Jana Rudolfa, Adam Erdmann působí ve Valdštejnově armádě a roku 1634 s ním také v Chebu umírá. Tím prakticky rod Trčků z Lípy vymírá, protože jeho otec umírá v témže roce.
Stránovští ze Sovojovic
Vladycký rod Stránovských ze Sovojovic se prvně objevuje v 15. století, kdy Jaroš ze Sovojovic získává hrad Stránov u Mladé Boleslavi. Jan byl přívržencem Jiřího z Poděbrad a podílel se v roce 1448 na obsazení Prahy. Stránovští postupně drží např. Kříčov, Niměřice, Vlašim, Chotělice atd. Celý rod vymírá roku 1617 v osobě Markvarta Stránovského.
Klenovští z Ptení
První zmínka o Klenovských z Ptení je z roku 1510, kdy se připomíná Pavel Klenovský, měšťan a majitel domu v Litomyšli. Záhy nato se přestěhoval na Staré Město pražské, kde kupuje dům. Po jeho smrti 1524 spravuje majetek jeho syn Gabriel Klenovský, který byl povýšen z řad erbovních měšťanů mezi nižší šlechtu. V třicátých letech 16. století se již objevoval na sněmech jako příslušník rytířského stavu. Nemaje žádných statků, získává si ve vyšších kruzích určitou vážnost. Jelikož byl zdatným právníkem a řečníkem, zvolily si ho stavové několikrát za svého mluvčího při vyjednávání s královskými zástupci Ferdinanda I. Sňatkem se spříznil s Berky z Dubé a roku 1550 kupuje Vlašim, čímž ještě více podtrhl význam rodiny. Gabriel Klenovský umírá roku 1563 a zanechává po sobě dva syny. Bohužel jednoho slabomyslného a druhého nezodpovědného a rozhazovačného, což zapříčinilo brzký zánik tohoto rodu.
z Talmberka
Praotcem tohoto rodu, byl Arnošt, jeden ze tří synů Hroznaty z Úžic. Arnošt také od roku 1318 vlastnil Černčice a tak se také nazýval z Černčic. Jeho potomci pak získali Kácov a nazývali se Černčičtí z Kácova. Hroznata někdy kolem roku 1280 založil hrad Talmberk. Po jeho smrti 1286 se majetek rodu rozdělil mezi jeho tři syny Arnošta, Heřmanna a Záviše. Rodový hrad Talmberk dostává Arnošt. Od této doby se Arnošt nazývá také podle nového sídla z Talmberka. Za vlády Václava IV. zde seděl Diviš z Talmberka, jehož spor s Havlem Medken z Waldeka a na Tejnici n.S. vyústil až v obležení a dobití Talmberka.. Diviš byl zajat a uvržen do vězení. Diviš se musel z vězení draze vykoupit. Odchází do Prahy , kde se stává roku 1401 purkrabím pražského hradu. Tou dobou se v kraji velice rozmohl loupeživý způsob života. Nejnebezpečnější byl loupeživý rytíř Racek Kobyla, který oblehl a obsadil Talmberk. Když však Zikmund, bratr Václava IV. vtrhl do Čech, Talmberk dobil a pobořil. Pobořený hrad nechává Diviš opravit a již roku 1414 opět sedí na Talmberku. Od roku 1417 se zde připomíná Divišův syn Oldřich a roku 1437 Hynek z Talmberka. Diviš z Talmberka roku 1418 kupuje Jankov, který Tlmberkové drží až do roku 1702. Roku 1636 kupuje Bedřich z Talmberka od Kateřiny z Lobkovic Ratajské panství. Talmberkům se zde však nevedlo příliš dobře a tak Jan z Talmberka roku 1712 prodává celé panství Václavu Oktaviánovi hraběti z Vchynic a Tetova. Poslední potomek tohoto rodu, František z Talmberka umírá roku 1735 jako poručík pluku v Horosedlicích.
z Říčan
Předkem pánů z Říčan byl Petr ze Všechrom, který mezi lety 1260 – 1270 nechal vystavět Říčanstý hrad. O hrad přichází během husitských válek. Hrad zůstává neobydlen a v 16. století zcela zpustl. V polovině 14. století se rod dělí na několik větví a již koncem tohoto století vlastní např. Průhonice, Hořovice, Švihov, Humpolec atd. Pánové z Říčan byli typickými představiteli renesanční šlechty. Studovali na vysokých školách doma i v cizině a své vzdělání využívali k uplatnění svých politických ambicí. Zastávali úřady krajských a zemských soudců a hejtmanů. Za stavovského povstání se ovšem někteří členové rodu, jako například Jan Litvín z Říčan, postavil na stranu stavů a dokonce se osobně účastnil defenestrace roku 1618, kdy pomáhal vyhazovat z oken Pražského hradu císařské místodržící Jaroslava Bořitu z Martinic a Viléma Slavatu z Chlumu a Košumberka. Za tato svá jednání příchází o své majetky a v některých případech, jsou i uvězněni. Jako třeba Pavel z Říčan, kterému hrozil dokonce trest k smrti, ale byl změněn na šest let žaláře na Zbirohu. Potomci pánů z Říčan si pak postupně získávají důvěru Habsburků, ale počátkem 19. století tento rod vymírá.
Auersperkové
Auersperkové byli vždy loajální vládnoucímu rodu Habsburků, kterým sloužili jak na politickém, tak válečném poli. Slavným Vojevůdcem by například Ondřej Auersperg, který roku 1563 porazil šestkrát silnější tureckou armádu paši Hasana a zahnat jeho armádu na útěk. Naopak velmi obratným politikem byl Jan Weikhard Auersperg / 1615-1617 / tajný rada císaře Ferdinanda III. V Čechách se usazují v polovině 18. století, kdy se roku 1744 oženil Karel Josef Antonín Auersperg s Marií Josefou z Trautsohnu, jedinou dědičkou majetku hrabat z Trautsohnu. Tím se Auersperkové dostávají k vlašimskému panství, kde se také usazují. I Karlův bratr se výhodně oženil, vzal si hraběnkou Marií Kateřinou Schönfeldovou a vyženil panství Žleby a Nasavrky. Pro české zemně asi nejznámějším členem rodu byl Karel Vilém Auersperg /1814-1890/, poslanec českého sněmu, pozdější předseda vlády a nejvyšší maršálek Království českého. Ve 40. letech 19. století hájil ústavní práva českých zemí a českého sněmu. Později však své názory na českou politiku přehodnocuje a stává se jejím zarputilým odpůrcem. V období druhé světové války se Auerperkové přihlásili k německé národnosti. Po válce byli odsunuti a veškerý jejich majetek zkonfiskován. Dnes příslušníci tohoto rodu žijí v Německu, Rakousku, USA a Argentině.